Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)

Aby vítězit chtěli hráči a ne trenéři

Původně jsem měl v úmyslu začít psát na jiné téma, ale zahlédl jsem na webu článek, na který mi to nedá nereagovat: Nenechte děti vyhořet! apelují veličiny. Hru nesmí ničit výsledky, tvrdí Lener. Nechme stranou osobu pana Lenera, ostatně nejde o jeho soukromé názory, ale o závěry semináře, který byl doprovodnou akcí Světového poháru a pod kterými jsou podepsány kapacity světového hokeje.

"Jde o problém všech zemí včetně Kanady a Ameriky. Pokud rychle nenastartujeme osvětu a nedokážeme přesvědčit rodiče či nevzdělané trenéry, bude to mít na hokej velmi negativní dopad."

O co vlastně jde? Samozřejmě o děti. Toho, co se děje, jsem sám svědkem. Téměř každý rodič, často ňouma, který v mládí maximálně hrál kopanou s partou kluků z paneláku, řeší to, jak na tom kdo z party šestiletých kluků hokejově, fotbalově nebo plavecky je. Poměřují si pindíky a léčí své nesplněné chlapecké sny a pošramocené ego.

To samé bohužel platí u mnoha (možná většiny) trenérů. K čemu jinému slouží to, pokud trenér rozebírá výsledky osmiletých dětí veřejně na webu a dokonce v případě prohry hledá (a nachází) mezi nimi viníky, než k masírování jeho ega? Následně frustrovaní rodiče vyvíjejí tlak na své děti a vše se ještě zintenzivňuje.

Lze se divit, že děti nemají radost ze hry?? Že nejsou parta, ale soubor hvězdiček, které zazáří a než dospějí, tak zhasnou? Že na vzdělání se kašle jak ze strany klubů, tak bohužel často i rodičů, a z dětí rostou rozmazlení fracci?

Divit se bohužel nelze, byl by asi zázrak, kdyby to bylo jinak. Dnešní doba oslavuje jen vítěze, individuality, a to na každém kroku. Děti to vnímají. Zvyk je železná košile, a tak se nacházíme v patové situaci. Už dávno neplatí Coubertinovo "není důležité zvítězit, ale zúčastnit se".

Můžeme doufat, že se v dohledné době situace změní? Osobně nejsem velkým optimistou. Tady nejde o nějakou změnu metodiky, která by se dala nalinkovat shora. Lze nařídit, aby forma tréninku byla herní, ale nejde nařídit, aby se děti z nařízené hry pod řvoucím trenérem těšily. Lze zakázat oficiální evidenci výsledků, ale nelze zabránit "magorům" rodičům, aby si vedli soukromé statistiky Pepíkových gólů, přihrávek a vteřin na ledě.

Jde o změnu mentality, jedinou cestou je nahlas a vytrvale říkat, že my jako trenéři jsme zde pro děti a ne naopak. Že věci jako kamarádství a schopnost fungovat v kolektivu, společné zážitky, vzdělání, radost ze sportu (i z vítězství, to k tomu patří!) jsou víc než bezprostřední výsledky a ego rodičů a trenérů. Připojuji se proto k apelu účastníků výše zmíněného semináře a pozvedám v tomto duchu už poněkolikáté svůj bezvýznamný hlas. Snad se přece jen podaří opustit zajeté koleje - to je vždycky nepohodlné. V opačném případě na to ale doplatí nejen hokej, ale především naše děti!

Slobodan Rusko